Něco, co mi nemůžeš dát

28. března 2008 v 15:48 | Seiyuu |  + Originální tvorba
Tuhle poslední povídku jsem měla takříkajíc v zásobě. Ostatní už půjdou pomaleji xD

Fandom: originální tvorba
Pairing: Sahitsu/Taki
Varování: 18+, násilí


Sahitsu otočil klíčem v zámku. Dveře do sklepa se s velkým skřípotem otevřely a on po schodech sestoupil dolů, do chladného, vlhkého podzemí. Stisknutím vypínače matně osvětlil nevelký prostor. Na dvou dekách ležel schoulený chlapec s krátkými tmavě hnědými vlasy. Oči měl zavřené, nebylo poznat, že dýchá. Byl nahý a kolem zápěstí a kotníků se mu vinuly těžké řetězy. Velice ostře kontrastovaly s chlapcovou bílou kůží a ve žlutém světle špatného svítidla.

"Taki?" znepokojeně na něj promluvil Sahitsu.Opravdu se zdálo, že mladík nedýchá. Muž zrychlil krok a přiklekl k němu. Takiho pokožka byla silně prochladlá. Sakra, asi jsem to fakt přehnal, zděsil se Sahitsu. Rychle odemkl okovy a zabalil Takiho do jedné z tenkých dek. Zvedl ho lehce jako pírko. Byl vysoký a silný a mladík nevážil skoro nic. Muž si ještě odhrnul z obličeje pramínek krátkých plavých vlasů, aby na schodech nezakopl. V duchu si lál do idiotů.

Když vynesl chlapce na ostré denní světlo, slabě zasténal. Oči však neotevřel. Sahitsu ho zanesl východního křídla domu, které bylo vždy nejteplejší. Neviditelným sluhů přikázal donést horký kuřecí vývar. Sám seděl na Takiho posteli a díval se na něho, jak sebou začíná v posteli házet. Dostal horečku. Jsi idiot! Ještě dostane zápal plic a umře! Co tě to vůbec napadlo, vzít tu jeho poznámku vážně? Víš moc dobře, že to nemyslel vážně. Řekl to jen proto, aby tě ranil a tys ho nechal na pokoji! vnitřní hlas mu nedal pokoj. Muž vztekle a bolestně zatínal ruce, až si vlastními nehty rozdrásal kůži.

Taki se k němu dostal před necelým půlrokem. Zničehonic se postřelený objevil na prahu domu, kde omdlel vysílením a ztrátou krve. Když ho poprvé uviděl, nedokázal mu prostě nepomoct. Taki se zdál němý, nikdy nemluvil. Tím jménem mu vlastně začal říkat on. Ale křičíval ze spaní, takže mluvit určitě uměl. Sahitsu mu nedokázal odolat. Myslel na chlapce dnem i nocí, nemohl spát. Až to jednou nevydržel a prostě si ho vzal. Když pak ale viděl Takiho němý, bolestný a vyčítavý pohled, se slzami v očích mu sliboval, že už to neudělá. Ale udělal. Chlapec jen mlčky trpěl.

"Proč nic neříkáš? Proč se nebráníš? Proč mě nemiluješ?!" křičel na něj tehdy Sahitsu. I teď si dokázal živě vybavit ten náhlý plamen nenávisti v Takiho bouřkově modrých očích. A promluvil. Slova, která jeho trýzniteli proklála srdce skrz naskrz.

"Radši bych strávil zbytek života nahý, v řetězech ve vlhké kobce než další noc s tebou!" Měl trochu chraplavý hlas. Hlas anděla, který Sahitsua uvrhl do zatracení. Úplně se mu zatmělo před očima. Tohle přání Takimu splnil. A teď své nepříčetnosti hořce litoval. Když se podíval nazpátek časem, chtělo se mu ze sebe zvracet. Taki má plné právo ho nenávidět. Odteď si bude držet odstup. Postará se o svého mladého nalezence tak dlouho, dokud on sám bude chtít, ale už se to nikdy nebude opakovat. Naposledy něžně přejel chlapci po tváři. I když určitě hluboce spal, před dotykem instinktivně uhnul. Sahitsu nasadil odtažitý výraz a nechal sluhy, ať se o Takiho postarají.

Chlapec se vzpamatovával pomalu a stále ho trápil drsný kašel. Sahitsu se objevil ve dveřích a znepokojeně čekal, až záchvat odezní. Přisedl si k mladíkovi na postel. Taki ho probodl pohledem plným opovržení a odsunul se. Sahitsu zachoval kamenný obličej.

"Můžeš tady zůstat tak dlouho, jak budeš chtít. Z mé strany už se nemusíš bát jakéhokoliv obtěžování. Pokud se rozhodneš zůstat, postarám se o tebe. Jestli nemáš, kam jít, zůstaň," řekl mu odtažitým tónem. Takiho pohled naplnil údiv. Tohle nečekal. Zase se rozkašlal. Přemýšlel. Zezačátku měl Sahitsua moc rád, protože se k němu choval strašně mile a pozorně. Až v poslední době se to strašně pokazilo. Sklopil oči.

"Chtěl bych zůstat," zachraplal. Sahitsu stále s tím chladným výrazem kývl. Zvedl se k odchodu. Chlapec se znovu strašně rozkašlal. Muže bodla výčitka svědomí. Vyšel ven a za chvíli se vrátil s hrnkem svařeného vína. Pokud věděl, Takimu bylo kolem patnácti.

"Na, napij se. Ale opatrně," strčil mu hrnek do ruky. Taki se vděčně napil.

"Děkuju," zamumlal téměř neslyšitelně. Tváře mu zrůžověly. Na alkohol nebyl zvyklý. Sahitsu mu hrnek zase vzal. Ani nevěděl proč, ale vzal misku s vývarem a začal vzpouzejícího se chlapce krmit.

"No tak, nezlob," zabručel, když jedna lžička skončila naprosto vedle. Taki na něj upřel lesklý pohled. Má horečku, uvědomil si muž. Taki se však malátně posadil potácivým máchnutím se mu podařilo vyrazit Sahitsuovi misku z ruky. Vývar vytvořil na světlém koberci abstraktní vzor z nudlí a kousků kuřecího masa. Taki však muže nečekaně prudce udeřil do hrudi.

"Co po mě chceš? Co po mě vlastně chceš?!" rozkřičel a v jeho velkých očích se objevily slzy. Vůbec poprvé, co Sahitsu viděl, jak Taki pláče. Chlapec mu vyčerpaně padl kolem krku. Jeho tmavé vlasy příjemně zašimraly Sahitsua v obličeji. Nesmlouvavě od sebe Takiho odtrhl, aby jeho dobré úmysly nebyly vystaveny zkoušce tak brzo.

"Něco, co mi dát nemůžeš," odpověděl prostě a opustil místnost. Takiho ta slova bodla. Něco, co mi dát nemůžeš...Proč mě nemiluješ?!...Něco, co mi dát nemůžeš... Klesl zpět do polštářů a roztřásla ho zimnice. Něco, co mi dát nemůžeš...Ten tón, jakým to řekl. Jeho oči... Chlapec se naplno rozplakal. Záchvaty třesavky střídaly plačtivé záchvěvy než vyčerpáním usnul.

Následující den ho vzbudil hřejivými paprsky vycházejícího slunce. Taki se cítil hrozně mizerně. Unavený, hlava ho bolela a pořád se mu vracela ozvěna toho, co mu Sahitsu řekl. Tato vzpomínka se mísila s těmi ostatními. Jak ho jeho zachránce prakticky znásilnil. Jednou, dvakrát. A pak zase ozvěna jeho prázdného hlasu. Blouznil z horečky. Cítil studenou ruku na čele a znepokojený hlas. Něco říkal, ale Taki rozeznal jen slovo "nemocnice". To ho probralo z mrákot.

"Ne, nemocnice ne! Ne! NE!" začal chraplavě křičet. Silné ruce ho vtlačily zpět do polštáře.

"Klid, Taki. Všechno bude v pořádku," uslyšel známý hlas.

"Nemocnice ne...," šeptal Taki úpěnlivě.

"Jsi nemocný. Může to být zápal plic. Musíš do nemocnice," rozhodně oponoval ten hlas.

"Nemocnice ne...Sahitsu..." vzlykl a chytil se těch studených dlaní jako poslední záchrany. Nekompromisně se mu vykroutily.

"Dobře, žádná nemocnice. Klidně spi, Taki," řekl však najednou měkký hlas.

"Žádná nemocnice," zopakoval nepřítomně Taki a propadl se víru snů a nočních můr.

Strohý operační sál...hrozivě vyhlížející chirurgové...Na operačním stole leží žena. Chlapec se musí dívat, jak ji operují. Jenže ta žena není pod narkózou. Ten křik se chlapci zarývá do hlavy. Křičí s ní, chce utéct, ale ty ruce ho drží pevně. Žena žije ještě dlouho, ale to už chlapec neví. Omdlel. Probudí se do kalného dne, svázaný. Jede autem s nějakými maskovanými muži. Chlapec nechápe, co se kolem něj děje. Jen se strachy celý bez sebe krčí na sedadle a přeje si, aby nebyl. Zastavují kdesi v lese. Muži ho surově vytahují ven a hážou na zem. Už je tam druhé auto. Vystupuje z něj muž. Chlapec ho poznává a křičí: "Tati!" Vzápětí spatří mužův šokovaný výraz a rudou skvrnu rozlévající se po jeho bílé košili. Kufřík, který nesl, mu padá z rukou na zem. Únosci si ho vezmou a sejmou chlapci pouta.

"Utíkej," přikazují mu a on utíká. Utíká o překot neschůdným lesem a je slyší za sebou. Slyší i výstřely. Kličkuje, ale pak se mu do ramene zakusuje nesnesitelná bolest. Klopýtne a ztratí bolestí vědomí. Když se probudí, už se smráká. Rána už skoro nekrvácí. Otevírá se, až když chlapec zkouší vstát a jít. Muži už nikde nejsou...."Taki...Taki!" Někdo s ním třese.

"Taki!" Chlapec otevřel oči. Nad sebou uviděl Sahitsův ustaraný obličej.

"Měl jsi noční můru," řekl mu muž. Až teď si Taki uvědomil, že má oči plné slz a bolí ho hrdlo. Musel křičet. Bez rozmýšlení padl Sahitsuovi kolem krku. Potřeboval cítit něčí blízkost.

"Co se stalo, Taki? O čem se ti pořád zdává?" zeptal se ho jemně muž a rukou ho přitom hladil po vlasech.

"Já...moji rodiče," zavzlykl chlapec, "Oni je zabili. Musel jsem to vidět. Musel jsem slyšet, jak matka křičí. Tátu zastřelili a na mě uspořádali hon..." Takimu se z očí hrnuly slzy. Sahitsu zatajil dech. Tohle nečekal. Vzápětí se mu hněvivě stáhlo obočí. Odtáhl od sebe chlapce a donutil ho podívat se mu do očí.
"Kdo to byl, Taki? Víš to?" zeptal se naléhavě. Chlapec zavrtěl hlavou.

"Jak vypadali? Řekni cokoliv, na co si vzpomeneš," pobízel ho Sahitsu.. Taki přemýšlel.

"V autě...Na zpětném zrcátku visel modrý růženec s nápisem B.J.," rozpomněl se. Ten růženec si vlastně pamatoval jen kvůli tomu nápisu. Matka jeden měla a tak mu tenhle připadal divý. Doteď netušil, že si takovou hloupost dokáže vybavit. Sahitsuovi se zle zablesklo v očích.

"Teď spi, Taki. Tady máš prášky na spaní, po nich se ti nebudou zdát žádné sny. Až se vzbudíš, bude všechno v pořádku, ano?" usmál se na něj odzbrojujícím způsobem muž. Taki chvíli zíral do jeho modrozelených očí a pak si vzal léky. V minutě spokojeně spal.

Zato Sahitsu nebyl spokojený ani trochu. Očima metal blesky a když vyřizoval jeden podstatný telefonát, zněl jeho hlas drsně a neústupně.

Druhý den v poledne Taki ještě pořád spal. Zato Sahitsu dostal balíček. Neotevřel ho. Seděl u chlapcovy postele tak dlouho, dokud se neprobudil. Když na něj upřel své modré oči, Sahitsu se na něj povzbudivě usmál a dal mu krabičku převázanou rudou stuhou.

"Dárek pro tebe," prohodil. Taki váhavě krabičku převzal a rozbalil. Zůstal nevěřícně zírat. V rukách držel modrý růženec z nápisem B.J. Spíš hnědý, protože ho pokrývala zaschlá krev.

"Tvoji rodiče mohou odpočívat v pokoji. Vrahové byli potrestáni," dodal Sahitsu. Taki na něj upřel vřelý pohled.

"Děkuju. Děkuju strašně moc," vydechl a už poněkolikáté se pověsil muži kolem krku.. Sahitsu zapochyboval, jak dlouho mu jeho přesvědčení vydrží, ale zatvrdil se. Už ze sebe hlupáka a násilníka udělal dvakrát po třetí se to opakovat nebude. Pokračoval v tom, co chtěl původně říct.

"Bohužel, mám i špatné zprávy. Předtím než tvoji rodiče zemřeli, byli donuceni veškerý svůj majetek převést na tu organizaci a váš dům vypálili." Takimu se zaleskly oči. Sahitsu však neskončil.

"Takže považuju za zcela oprávněné, když tu zůstaneš minimálně do své plnoletosti. Nebylo by pro tebe bezpečné, kdyby B.J. věděli, že žiješ. Neradi nechávají svědky. Takže ti zařídím novou totožnost." Taky strnul.

"Ale co za to ode mě budeš chtít?" zeptal se přiškrceně. Sahitsu mu vtiskl letmý polibek do vlasů.

"Vůbec nic, Taki. Prostě tu jen zůstaň," opáčil a zvedl se k odchodu.

"Proč mi vlastně říkáš Taki?" ozval se chlapec. Muž se ve dveřích otočil.

"Protože jsi mi neřekl své jméno. A neuvěřitelně se podobáš jedné osobě, kterou jsem pod tím jménem kdysi znal," usmál se. "Vadí ti to?"

"Um...Ne," začervenal se Taki.

"Taki?" Sahitsu nahlédl do pokoje. Od doby, co se chlapec uzdravil uplynuly tři měsíce. Právě se vrátili z cesty a muž chtěl zkontrolovat, že Taki už je v posteli, jako každou noc. Vyklubal se z toho takový rituál. Takimu pomáhal zbavit se nočních můr. Ale dneska ještě v posteli neležel. Vycházel teprve z koupelny. Když uviděl Sahitsua, zrudnul a rychle vklouznul do pyžama.

"Přece nepůjdeš spát s mokrými vlasy," zhrozil se muž. Vzal ručník, který skončil na židli a i přes Takiho protesty mu začal vytírat vodu z vlasů. Před očima se mu vznášela vidina chlapcova štíhlého těla. Zatnul zuby a snažil se myslet na něco jiného. Taki si však toho náhlého napětí všiml. Něco, co mi nemůžeš dát... Divoce zatřepal hlavou, aby se té vzpomínky zbavil.

"Co to děláš, Taki?" popuzeně zahřímal Sahitsu. Chlapec na něj upřel jasné oči. Na tvářích měl červené skvrny.

"Chci ti něco dát, Sahitsu," prohlásil vážně. Muž mu věnoval překvapený pohled. Který se vzápětí změnil v šokovaný. Taki ho pevně objal a nezkušeně ho políbil. Sahitsemu se rozbušilo srdce.

"Taki..." vydechl. "Co to děláš?" obořil se na něj najednou. Chlapec se trochu stáhl a sklopil hlavu.

"Když jsem se tě jednou ptal, co po mě chceš, odpověděl jsi, že něco, co ti nemůžu dát. Ale já můžu!" vykřikl najednou a zabořil obličej do mužovy košile. Sahitsu mlčel. Takiho to znervózňovalo, takže zvedl hlavu, aby mu viděl do obličeje. Na to muž čekal. Přidržel Takiho bradu a vtiskl mu dlouhý polibek.

"A víš vůbec, co jsem tím myslel?" zašklebil se najednou. Taki zrudnul.

"Moje tělo...A mou lásku," zamumlal. Sahitsuovy ruce mu zajely pod pyžamo.

"Sahitsu..." vydechl Taki. Muž mu přetáhl vrchní díl přes hlavu. Jemně pohladil chlapce po tváři a políbil ho na krk.

"Budu jemný, slibuju," broukl. "Počkej chvíli," vzpomněl si na něco a zvedl se. Taki se za ním zmateně díval. Když se muž vrátil, v ruce držel nějakou tubičku. Když si chlapec uvědomil, co to je, strašlivě zčervenal.

"To je trapné," zamumlal.

"Ale příjemné," opáčil s přimhouřenýma očima Sahitsu. Přitiskli se k sobě. A tentokrát to bylo jiné. Taki vykřikl, když do něj muž vnikl. Ale bolest nahradilo vzrušení. Ležel čelem k Sahitsemu a mohl vidět slast, kterou mu to působí. Muž přitom dráždil rukou i jeho. Jediný předchozí Takiho sexuální zážitek bylo znásilnění právě tímhle mužem. Ale teď chtěl. Chtěli oni oba. Chlapec zasténal a prohnul se ve velké oblouku. Ve stejnou chvíli, kdy dosáhl vrcholu i Sahitsu. Lehl si příjemně unavený vedle Takiho a objal ho silnými pažemi.

"Miluju tě, Taki."

"Já tebe taky, Sahitsu."
 


Komentáře

1 Ice Ice | Web | 2. června 2008 v 18:47 | Reagovat

Napsala bych pořádný pochvalný komentář, jen kdybych mohla najít slovo. Bylo to dokonalé...

2 punki punki | Web | 5. června 2008 v 14:56 | Reagovat

tohle je umění... krása

3 Yuiko Yuiko | Web | 20. července 2008 v 0:29 | Reagovat

Krásná povídka :)

4 Amanda Amanda | Web | 20. července 2008 v 11:34 | Reagovat

souhlas, fakt krásná :)a ty ména jsou hezký :)

5 sisi sisi | Web | 16. listopadu 2008 v 15:26 | Reagovat

skoda ze to neni vicedilný! Fakt skoda ale jinak je to moc hezu!

6 keishatko keishatko | Web | 17. dubna 2011 v 1:32 | Reagovat

to bolo chutné :D pekné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.